INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Belgická death metalová jistota doprovázená hned dvěma mladými, ale výraznými americkými spolky z deathcorového mraveniště – tak měl vypadat pondělní večer v pražském klubu Chmelnice. Již po cestě jsem si pokládal otázku, zdali by této akci neslušel spíše rodinnější prostor strahovské sedmičky a odpověď mi dala velmi stroze zaplněná Chmelnice, kde jsem se i dozvěděl, že počet kapel ten večer bude omezen na pouhé dvě. Kalifornský uragán THE ACACIA STRAIN z nevyjasněných příčin z plánovaného tour odpadl.
Koncert tedy odstartovali deathcoroví SALT THE WOUND z Clevelandu a rozhodně se nejednalo o nějaký odfláknutý předkrm. Vynikající nasazení, prdel trhající kytarové riffy a spousta energie. To byly hlavní charakterové znaky setu, který u mne lehce zastínil i hlavní hvězdu večera. Vokalista Matt Wessoly byl neustále v pohybu nejen svým tělem, ale i hlasovými rejstříky, které používal. Hrálo se hlavně z aktuálního alba "Carnal Repercussions", které kapela vydala minulý rok. Hned na počátku setu se pod scénou objevila hrtska mosherů, kteří vydrželi do konce setu. Na jeden vál dokonce proběhla malá hostovací akce s publikem u mikrofonu a k mému překvapení nebyli fanoušci pozadu s barvou hrdelních kreací a dokonce ani se znalostí textu. Na pódiu zaujala nejvíce asi postava baskytaristy Brooklyna, která téměř dosahuje váhy úctyhodných stopadesáti kilogramů. Kupodivu mě velmi potěšil i zvuk, který na Chmelnici nebývá nejlepší. Ještě snad o chlup lepší pak měli řezníci z ABORTED.
Ti nastoupili velmi záhy. Sestava kapely sice nepatřila zdaleka k těm nejpůvodnějším, neustále se v kapele míhají nové tváře, ale mě osobně to nevadilo. Naopak. Rád jsem v ní viděl xicht baskytaristy JB, který hraje například v DR.DOOM a stejně tak i dalších členů, kteří foukli ABORTED nový svěží vítr do plachet. Set jednoho z nejvýraznějších extrémních spolků z Belgie měl o poznání metalovější feeling a to jak v hudbě, tak v projevu kapely. Svencho běhal z jedné strany scény na druhou jako nervózní lev a bylo vidět, že z nedostatečné návštěvnosti si hlavu nedělá. Ba naopak, o to víc na pódiu řádil a to se dá říci i o ostatních členech kapely. Kytasita Sebastien Tuvi skvěle doplňoval hlavní vokál, jeho téměř na zadek sahající vlasy byli skvělým materiálem pro vlasovou vrtuli, která se v klubu s vzrůstající teplotou opravdu dala použít jako bezdrátový větrák. Atmosféra byla sice komorní počtem lidí, ale vřelá a pochvalu si rozhodně zaslouží i stoupající zvuková kvalita klubu Chmelnice.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.